LINIE

Úvod

Zpracovala Petra Marešová 

Liniová plemenitba se v chovu používá ke zvýšení dědičné ustálenosti žádoucích znaků. Je vyšší formou čistokrevné plemenitby. V rámci plemene je zpravidla více linií charakteristických určitými typickými znaky. U jezdeckých koní to mohou být např. drezurní či skokové dispozice, u dostihových koní letounské či vytrvalostní vlohy atd. a případně vlastnosti charakterové, konstituční, atd. V chovu zpravidla chovná linie zaniká po 4 až 7 generacích a vznikají chovné linie nové. K dosažení většího chovného efektu se využívají i inbrední linie tvořené záměrně vyšlechtěnými jedinci příbuzenskou plemenitbou nebo plemenitba meziliniová při kombinaci dvou linií s odlišnými vlastnostmi, s cílem tyto vlastnosti u potomstva spojit. Zjednodušeně by se dalo říci, že linie jsou jakási "mikroplemena" uvnitř daného plemene.

Do r. 2009 bylo v achaltekinské populaci zastoupeno 18 linií. V tomto roce byla uznána nová linie vyštěpená z linie Gelišikli. Zakladatelem je hřebec 699 Gundogar. Aktuálně tedy achaltekinské koně řadíme do 19 linií. Ne všechny linie jsou ale rovnocenné. Podle statistiky uvedené v X. plemenné knize achaltekinských koní (k r. 2000), je liniová struktura následující:

 Rozkliknutím jména linie otevřete článek o zadané linii

Linie - historie

Celá dnešní populace achaltekinců směřuje v paternitní linii ke dvěma hřebcům, a to Kutly Sakar a Čopar Kel, podle některých pramenů je zcela samostatnou linií také Ak Sakal.

Největší podíl v rámci liniového zastoupení má ovšem hřebec Kutly Sakar, k němuž směřuje přibližně 93% všech achaltekinců. Kutly Sakar byl pradědem hřebců Boinou a Sultan Guli.

2a Boinou

Boinou (též Bujun), pravnuk Kutly Sakara, vnuk Karamči, se narodil v roce 1885 po hřebci Leljaning Čepi, z achaltekinské klisny. Byl to velmi ušlechtilý, efektní hřebec, s dlouhým tenkým krkem a lehkou suchou hlavou, výrazným dlouhým kohoutkem, rovným hřbetem, širokou zádí a suchými končetinami. Vynikal  plochými klouzavými chody. Všichni jeho mužští předci byli bojovými hřebci, kteří absolvovali nespočet alamanů (válečných výprav). Boinou už touto zkušeností projít nemohl, neboť po připojení Turkmenistánu k Rusku (bitva u Goek Tepe, 1881) byly alamany zakázány. Hlavním využitím achaltekinců se tak stal národní turkmenský sport, kterým jsou dostihy. Boinou byl neporazitelný, vyhrál všechny dostihy, kterých se zúčastnil. Se stejným úspěchem jako na dráze se Boinou prosadil i v chovu, v jeho šlépějích šli i  jeho  potomci –synové Mele Kuš a Mele Čep, vnuci Baba Achun a Dovlet Išan a pravnuk Bek Nazar Al.

     Není dnes na světě achaltekince, v jehož rodokmenu by se jméno Boinou několikrát neobjevilo. V přímé paternitní linii k němu směřuje 70% achaltekinské populace, konkrétně tyto linie: Mele Kuš, Sere, Toporbai, Karlavač, El, Sovchoz 2, Everdy Teleke, Skak, Peren, Kir Sakar, Kaplan, Arab a Posman.

Boinou uhynul ve věku 23 let, 7. listopadu 1908.

Sultan Guli

Ještě počátkem dvacátých let minulého století tato linie nebyla příliš početně zastoupena. Jediným pokračovatelem se stal hřebec 220 Slučaj (původním jménem Dordža, vnuk Sultan Guliho, syn Kaib Baje ), černý hnědák, nar. 1923. Slučaj byl široce využíván v Džambulském hřebčíně v Kazachstánu. Jeho nejlepším synem se stal hnědák 629 Fakir Sulu, nar. 1935, inbrední ve stupni II x IV na Bek Nazar Ala. Fakir Sulu dal kvalitní potomstvo jak v Džambulském, tak v Ašchabadském hřebčíně, v čele se zakladateli vlastních linií, hřebci Gelišikli a Fakirpelvan.

220 Slučaj		629 Fakir Sulu		697 Gelišikli		828 Fakirpelvan

Čopar Kel

Ze čtyř synů Čopar Kela (Kevdar, Čerkez Chan, Abdurasul a Kurt Bai bílý) se prosadil jediný, hřebec Kurt Bai bílý. Před tím, než byl prodán do Íránu, stačil zplodit pět hřebců:

Mamed Beli Berdy, Chadži Nur (Geokča), Džangli Kara, Ak Sakal (Ak Baj Jaridža) a Kurt Baj vraný. Z nich pouze poslední dva se prosadili dále v chovu, a to Ak Sakal přes svého stejnojmenného syna hřebce 13 Ak Sakal a Kurt Baj vraný přes syna 85 Dor Bairam. 

Přehled vývoje linií